JANOVO EVANGELIUM 20,1-10

1Prvního pak dne po sobotě Maria Magdaléna šla ráno k hrobu, když ještě tma bylo. I uzřela kámen odvalený od hrobu. 2I běžela a přišla k Šimonovi Petrovi a k druhému učedlníkovi, tomu, jehož miloval Ježíš, a řekla jim: Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kde jej položili. 3Tedy vyšel Petr i ten druhý učedlník, a šli k hrobu. 4Běželi pak oba spolu. Ale ten druhý učedlník předběhl Petra, a přišel prvé k hrobu. 5A nachýliv se, uzřel prostěradla položená, ale však tam nevšel. 6Tedy přišel Šimon Petr, za ním jda, a všel do hrobu. I uzřel prostěradla položená, 7A rouchu, kteráž byla na hlavě jeho, ne s prostěradly položenou, ale obzvláštně svinutou na jednom místě. 8Potom všel i ten druhý učedlník, kterýž byl prvé přišel k hrobu, i uzřel a uvěřil. 9Nebo ještě neznali písma, že měl z mrtvých vstáti. 10I odešli zase ti učedlníci tam, kdež prvé byli.

KÁZÁNÍ

Milé sestry a milí bratři v Kristu.

Ranní šírání, přechod od temnoty ke světlu, noc se přetváří v den, slunce začíná prosvětlovat tmu. Co nebylo v noční černi jasné je náhle ve světle dobře vidět. To je ráno. Ráno, které přichází po noci. Ráno, které je nositelem nové naděje i nových událostí. Ráno je Božím požehnáním pro člověka.

Pro Marii Magdalskou to nedělní ráno jako požehnání nevypadalo. Některá rána taková prostě bývají. Dál v sobě nesou smutek noci, bolest temnoty, nejasnost těch lidskýma očima neviditelných okamžiků. Ani světlo je jen tak snadno nezažene. Takové asi mohlo být ono nedělní ráno pro Marii Magdalskou, když mířila k hrobu, kam v pátek večer honem uložili Ježíšovo mrtvé tělo. Tělo sňaté z kříže Josefem z Arimatie.

Ale do tohohle smutného, pořád ještě tajemně potemnělého rána najednou Marii zableskne cosi nečekaného. Kámen, který uzavíral hrob je odvalený. Kámen, který měl zajišťovat nedotknutelnost Ježíšova těla, je odvalen stranou a do hrobu tak může vstoupit kdokoliv. Co tak asi mohlo v té chvíli Marii letět hlavou? Nejspíš, že ti, kteří Ježíše umlčeli, zatkli a odsoudili, že nakonec dokonce ukradli i jeho tělo, aby po Ježíšovi nezbyla už vůbec žádná památka. Asi jí to zranilo, asi jí to vyděsilo, asi jí to znejistilo. Co se to děje? 

Je zvláštní, že v různých životních událostech moc nehledáme, necítíme, nebo ani nevidíme dílo Boží? Snad je to proto, že si něčím takovým nebýváme jistí. V mnoha pro mě převratných životních situacích jsem nic takového nespatřoval, vlastně nehledal. Ale co když tam nějaký zvláštní Boží záměr byl. Pro mě neviditelný. V bouračce, kterou jsem přežil, jsem snad na chvíli viděl jakési upozornění od Pána Boha. Ale vlastně to dost rychle vyšumělo. I v mnoha dalších zážitcích, událostech, okamžicích, setkáních, výzvách se Pán Bůh zcela určitě angažoval. Kvůli mě. I když jsem si něco takového nepřipouštěl. Možná ve svých životech taky najdete takové situace a okamžiky. Které evidentně byly zásahem Boha živého. Které něco pozměnily nebo posunuly nečekaně, neočekávaně úplně jinam, než jste vy chtěli nebo čekali. A přišli jste na to až dodatečně. Něco takového se stalo Marii Magdalské ono nedělní ráno. Nejprve ji to vyděsilo. To nečekané, co spatřila. Ten dokořán otevřený temný hrob. A pak i znejistilo. Proto raději honem spěchá za Šimonem Petrem. Patrně doufá, že právě on, ten který byl Pánu nejblíže ze všech, že jí může přinést nějaké rozumné a jasné vysvětlení. Že s tím může něco udělat. 

Evangelia nám zrovna tuhle situaci podávají různě. Ale ať už do otevřeného hrobu vešel jako první Šimon Petr nebo ten druhý učedník, nebo třeba kdokoliv jiný, výsledek je stejně pro všechny stejný. Dokořán otevřený hrob je vskutku prázdný. Ježíšovo tělo tam zkrátka není. Ať už se do hrobu kouká kdokoliv, ten hrob je prázdný. Přitom to v něm ale nevypadá, že by někdo ve spěchu tělo vzal a odnesl. Plátna, do kterých bylo v pátek zabaleno mrtvé Ježíšovo tělo jsou pečlivě srovnána. To ale jen zvyšuje všeobecný zmatek. Vyvolává otázku: Co se to tu vlastně stalo?

Stalo se tu něco, co je naprosto nepochopitelné, co je zcela nesmyslné, co je prostě neuvěřitelné. Naprosto neuvěřitelné. A přece tu nezbývá nic jiného než - pouhá víra. Nezbývá než uzřít a uvěřit. Stalo se to, že Ježíš vstal z mrtvých. Že se z temnoty smrti navrátil zpátky do světla života. Do života v něčem stále našeho lidského a v něčem už ale zcela jiného Božího. To je to, co se v neděli ráno stalo.

Ani Šimon Petr, ani onen učedník, ani Marie Magdalská ještě neznali. Neznali Boží záměr, nepoznali co se to děje. Nerozpoznali novost, která se před nimi otevřela. Není divu. Nikdo z nás by nepoznal a nerozpoznal naději, kterou přináší člověku Vzkříšený Ježíš. Nikdy by k tomu nedošlo bez pomoci Ducha svatého. To on nám otevírá oči, abychom v zahradníkovi, v neznámém poutníkovi poznali Vzkříšeného Pána. To Duch Boží otevírá naše uši, abychom zaslechli jeho hlas. A otevírá naše srdce aby v něm zažehl pravou víru v Krista. Pána dobrovolně obětovaného, svobodně se vydávajícího na smrt, a ve slávě vzkříšeného silou lásky. Právě láska, která mnohokrát působí tak slabě, mnohdy jakoby zbaběle, častokrát nepochopitelně a pro mnohé i zbytečně. Může se taková zdát, jako se takovým zdál Ježíš, když stál před Kaifášem, před Herodem a před Pilátem, před řvou čím davem a byl jim vydán na milost a nemilost. A přece je láska tou nejpevnější a nejmocnější silou. Protože nemyslí na sebe, protože se nesoustředí jen na to, jak zachránit svůj život. Ale myslí na Boha a na bližního. Myslí na toho nejmenšího z bratří. Myslí na to, jak zachránit život jiných i tím, že za něho dá svůj. Taková láska přemáhá hřích a přemáhá i tu mrzkou smrt. Láska otevírá hrob, láska oslovuje člověka, láska dává víc, než by člověk kdy očekával. Láska, která má svůj počátek u samotného Boha Stvořitele je spasením. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Ty jsi se odevzdal za nás. Ty jsi přijal nejprve smrt, pak ale i nový život. Ty jsi přijal nás jako ty, kterým patří nový život. Prosíme, dej nám víru a sílu a Ducha, abychom si ten nový život uchovali. Amen.