LIST EFEZSKÝM 1,20-23

20Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici na nebesích, 21vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. 22,Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, 23která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Občas přemítám nad tím, co vlastně Pán Bůh může. Je Stvořitel, je Pán, je Vládce, je od věků na věky. Tak to vyznáváme. A taky, že jako Stvořitel může s naším světem a vlastně i s námi lidmi uskutečnit i to, na co my ani nepomyslíme. Jenže co opravdu Pán Bůh může? Je tak mocný, že může všechno? Nebo zvládne jenom něco? A zase, co je všechno a co je něco? Patrně může takové věci, o kterých se nám ani nesní. Stačí se podívat na fotky z hlubin vesmíru. Kdo ví, co je v něm ukryto, co k nám z něho přijde? Nevíme, netušíme. Naše fantazie tady nestíhá. I když všechno může být naprosto jinak než si představujeme. Možná tohle může napovědět, že Pán Bůh může věci nevídané a neslýchané. Které jsou nám naprosto nedosažitelné. Tam někde v hlubokém vesmíru se možná dějí kdovíjaké zajímavé věci a my nic. Nevíme, netušíme, nezjistíme. Ale Pán Bůh o všem ví a má to pod kontrolou. Podobně jako má ve své moci i celý náš svět a také veškeré dění na něm a s ním. Svoji moc v něm mnohými různými způsoby prokazoval a stále prokazuje.

,Sílu svého mocného působení prokázal na Kristu‘. Tak o tomhle mluvíme už něco přes dva tisíce let. Že Pán Bůh prokázal svoji moc i lásku na životě, smrti a vzkříšení Pána Ježíše. Takže to už vlastně dneska není nová informace. Není to až taková pecka, která by nám převrátila život vzhůru nohama. Tak silná a proměňující, že bych teď hned všechno co mám rozdal chudým a potřebným. Možná bych se tak zařadil mezi ně ale mohl bych se vydat následovat Pána Ježíše kamkoliv. Protože tohle je zpráva, která by měla s člověkem něco takového udělat. Vyrvat ho ze zaběhnutých kolejí a posunout ho. Od pozemských k pokladů k nebeským. Od slabého doutnání k hoření jasným plamenem víry. Ale ať už to s námi, se mnou dělá cokoliv, přesto pořád zůstává v platnosti, že svoji moc, svoji sílu Hospodin Bůh, Stvořitel a Pán prokázal na Kristu.

Svoji moc prokázal činem, který nemá obdoby. Který nebyl nikdy před tím ani potom uskutečněn. Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých. To je ten zvláštní doklad Boží moci. Nikdo nic podobného neuskutečnil, protože to nikdo nemůže. Je ale pravda, že už od nepaměti po něčem takovém člověk touží - být mladý a silný, nezemřít, nebo znovu ožít. Být tady pořád dál. Ovšem to, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých a že si o tom čteme neznamená, že to je návod k použití. Měli bychom to brát jako svědectví o velikosti Stvořitelovy moci. Podívej se, člověče, i tohle tvůj Stvořitel a Pán může. Až taková je jeho moc. Vzkřísil z mrtvých svého Syna a posadil ho po své pravici vysoko nad všechny mocnosti a vlády, síly i panstva i jména, která jsou vzývána. Tedy není nikdo a nic, co by mohlo být výš než vzkříšený Kristus, který sedí po pravici Boha. To je zpráva, která by nás měla vést potřebným směrem. Taky výzva - o tohle se zajímej. Tudy můžeš dojít dál než jen ke konci svého pozemského života. V Kristu se i pro tebe otevírá cesta k věčnosti. Jde také o pozvání se připojit. Stát se jedním z těch, kdo po ní putují. Kdo tak následují Krista, Pána nade vším.

Byl vzat na nebesa, sedí na pravici Boží, je mu podřízen celá země. Všechny mocnosti, síly, démoni, božstva, bůžci, ale i lidské vlády a síly a moci. Nad tím vším sám vládne. To je nadějné sdělení. Protože občas ten náš svět působí fakt strašidelně až děsivě. A byly a jsou časy, kdy to tu vypadá, že chceme sami sebe i všechno co tu máme zlikvidovat. Neúcta, zlo, násilí, války. Aby ke zničení nedošlo, stojí to hodně námahy, starostí, mnohdy i značný počet lidských životů. Otázka je-vládne tomuhle světu opravdu Kristus, když se tu tohle děje? Může v tom našem světě opravdu něco změnit? Má na to? Dělá pro to něco?

Samozřejmě že dělá. Je hlavou Církve. A to není málo. Už jen pro ten počet lidí, kteří k Církvi patřili a patří. Tedy ke skutečné živé Církvi Kristově, kterou tvoří jednotliví lidé, kteří věří, že právě Ježíš byl třetího dne vzkříšen. Kristova církev má pořád svůj jedinečný úkol, který se od počátku nezměnil. Církev nese slovo evangelia, nese zvěst o smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Tuhle důležitou zvěst, která už mnoho na tomto světě změnila, také v naší době proměňuje a podle všeho i dál měnit bude. I tohle je doklad moci, kterou Ježíš má. Jeho Církev má zůstávat po celý svůj pozemský čas svědkem o veliké moci Boha Stvořitele. Zvěstovat, svědčit, představovat lidem, nabízet a zvát a být otevřená na obě strany. Na jedné straně pro slovo Boží, které má přijímat a žít a na druhé straně pro lidi toužící a hledající. Církev je skutečnou živou jen v poslušnosti tomu, který ji vede. 

Na světě najdeme spoustu náboženství, náboženských skupin, církví a církviček i sekt. Malých pro pár lidí i velikých pro milióny. Jen zkuste někdy sednout ke strýčkovi Googlovi a nestačíte se divit, co všechno objevíte. Od velmi pragmatických a zaměřených na poklady pozemské až po oddávající se mysticismu. Čím se od nich ta jediná skutečná Církev odděluje, není to, co má v názvu, nebo tím jak je organizovaná, nebo tím, co si o sobě myslí, za co se sama považuje.  

S Církví je to podobné jako s pravdou. Nikdy není řada pravd podle toho, kolik lidí nějakou skutečnost zažilo nebo jak ji popisuje či vykládá. Pravda je jenom jedna. Lišíme se v pohledu, ve vlastním prožitku, v tom jak nás něco zasáhlo či ovlivnilo nebo jakou ji chceme mít. Pravda je jen jedna jediná. Vlastně termín pravda se dotýká skutečnosti, že existuje jen jeden Bůh, Stvořitel a Vykupitel nebes i země, který se nám zjevil ve svém Synu Ježíši, Kristu. To je pravda, která platí. Žádný jiný živý bůh nebyl, není a nebude. Církev je společenství lidí, kteří tuhle pravdu přijali, uvěřili v ní, vzali ji za svou a odevzdali jí celý svůj život. Přijali Ježíše, Krista, jako svoji hlavu, které věří a které slouží celým srdcem, silou, mocí, duchem. Protože jinak nemohou, když poznali pravdu. Když přijali pozvání svého Pána a Krále k následovní. Tím, že věří a snaží se následovat, tím vytvářejí společenství Církve. V tomhle je pak Církev jedinečná. V tom, že není nutně vázána na lidskou organizaci. Ta ve skutečnosti nemusí existovat a přesto tady Církev bude. Je všude tam, kde jsou lidé poslušní svého Krále, kde vnímají Krista jako svoji hlavu. Jako toho, který přináší pravdu. Jako toho, který nás vyučuje, jaký je Bůh, jak veliká a úžasná je jeho láska k člověku. Co všechno pro něho už v dějinách vykonal a co pro něho připravuje. Tam, kde člověk věří zvěsti evangelia, zvěsti o lásce Boha k člověku, tam je skutečná Církev Kristova. Neznamená to však, že tam musí být napořád. Sami na sobě můžeme mnohokrát pozorovat, jak naše víra ochabuje, jak se rozmělňuje v mnohých zbytečnostech. Jak se podřizujeme pozemské struktuře, lidské organizaci a opomíjíme svého skutečného Pána. Historie nám předvádí mnohé velice křiklavé podoby tohoto odvracení se od skutečného poslání církve. Toužení po pozemské vládě nad světem, toužení po bohatství, po pozemských pokladech, nesnášenlivost až nenávist k jinak smýšlejícím či věřícím lidem. Dokonce i různé násilí a vyvolávání válečného vraždění mají pozemské církve na svědomí. To proto, že zapomněli čí církev je a komu má sloužit. Že má svědčit o lásce. Z lásky k nám přeci Pán Bůh přijal lidské tělo a přišel do našeho světa. Z lásky k nám zemřel na kříži když na sebe přijal všechny hříchy nás lidí. A z lásky k nám byl třetího dne vzkříšen, abychom rozpoznali že Bůh nás miluje a je naším zachráncem, Spasitelem. Tam ale, kde církev na tohle zapomíná, tam přestává být skutečnou Církví, které vládne Kristus. 

Je to výzva nejenom křesťanům do Efezu. Je to výzva i křesťanům do Rokycan. I nám evangelíkům. Abychom si znovu uvědomili, kdo je naší hlavou a králem. Koho posloucháme a komu sloužíme. A že poslušnost Kristu se projevuje nejen vyznáním, písněmi a modlitbami při bohoslužbách jednou za týden. Ty nekonáme sami pro sebe, protože nám se líbí se takhle scházet, když tu jsou v kostele tak milí lidé. Bohoslužby jsou naším setkáním s Kristem, s naší hlavou, vyznáním víry a důvěry v něho, a do jisté míry znovuobnovením a upevněním křestního slibu, kdy jsme se odevzdali právě Kristu jako svému Pánu. I když bohoslužby připravujeme my, jsou a zůstávají především Božím dílem pro nás. Jsou vždy připomínkou, že Církev patří Kristu, který je její hlavou. Připomínkou, abychom nezapomínali, že to Pán Bůh koná pro nás veliké dílo, nikoliv my pro něho. To on si nás povolal do služby, to jeho Slovo nás vede a spravuje. A naše odpověď, naše následování je v prvé řadě poslušnost jemu a jeho Slovu. Tak můžeme být skutečnou pravou Církvi Kristovou, která je jeho tělem. O to bychom měli usilovat jak při nedělních či svátečních bohoslužbách a na biblických hodinách, ale i v každé chvíli svého života. Žít ho co nejvíc podle Ježíšova příkladu, podle pravdy, kterou on ztělesňuje. A ukazovat tím lidem, že Bůh je a že má moc činit věci nevídané a neslýchané. Že tady byl je a zůstává a že k nám znovu přijde ve slávě a moci viditelně a pro každého, jak to zaslíbil. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Prosíme tě, buď i nadále naší hlavou a veď nás stále moudře a dobře pořád dál. Aby dílo tvé pozemské církve i každého z nás na tomto světě směřovala vždy k rozšíření dobrých věcí nebeského království mezi lidmi a také ke tvé cti a slávě na věky věků. Amen.