LUKÁŠOVO EVANGELIUM 8,19-21

19Přišla za ním jeho matka a bratří, ale nemohli se k němu dostat pro zástup. 20Lidé mu oznámili: „Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat.“ 21On jim odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají.“

Kolem Ježíše je zástup lidí. Není to poprvé ani naposled. Ovšem zástup je velmi nejasná číslovka. Kolik lidí to asi mohlo být? Takové vyprávění o nasycení zástupu je už přesnější a uvádí pět tisíc mužů a nějaké ženy a děti. Takže zástupy kolem Pána Ježíše mohly čítat někdy dokonce až tisíce lidí. Kolik jich bylo tady, to nevíme Určitě ale podstatně méně, protože Ježíš byl uvnitř domu a tam kázal, nebo učil. Ale i tak - lidí okolo něho bylo tolik, že rodina, která za Ježíšem přichází - tedy matka a jeho bratři - se k němu nemůže dostat. Tak těsný, tak semknutý je zástup naslouchající Ježíšovu učení. 

Budu drzý a zkusím teď trošku fabulovat. Dovedu si představit, že se matka a bratři mohli cítit poněkud odstrčení. Oni, jeho rodina, ti nejbližší, se nemohou dostat ke členu své rodiny. Nemohou tam vepředu stát vedle něho a vypadat také jako ti důležití. Nedopadá na ně jeho sláva, které by si třeba také chtěli trochu užít. Nebo mají pocit, že jim dělá ostudu. Syn tesaře a tváří se jako nějaký rabbi. A tak vzkazují, možná i trochu podrážděně, přes zástupy Ježíšovi, že už jsou tady. Ale musejí stát venku, protože se přes množství lidí nemohou k němu dostat. Ať s tím něco udělá. Když nemohou oni k němu, ať jde on k nim. Jemu lidé určitě ustoupí a nechají ho vyjít ven. Ježíš se k nim připojí a všichni uvidí, kdo jsou tady ti důležití, ti VIP a něco z jeho slávy bude patřit i jim. Tolik moje domýšlení se. Protože to samozřejmě mohlo být úplně jinak.

Co je však hlavní a důležité. K Ježíšovi se ten vzkaz přes lidi skutečně donese. Teď už ví, že před domem na něho čekají bratři a matka. Nejenom oni teď asi trošku napjatě čekají, jak se Ježíš zachová. Inu jako poslušný synek by asi opravdu měl honem spěchat za svojí matkou, nenechat jí čekat někde stranou, ale věnovat se jí. Na prvním místě přece má stát rodina. Tak to všichni pořád opakují. V různých anketách a dotaznících a rozhovorech se mnozí vyznávají z toho, že nejdůležitější je pro ně rodina. To je takový velký cíl, kterého lidé chtějí dosáhnout. Mít rodinu, která funguje a je zabezpečená. Rodinu, kde je všechno v pořádku, máme se rádi, pomáháme si, žijeme, jsme spolu. Dokonce i státní zřízení se k tomu hlásí heslem, že rodina je základ státu.

Ježíšova odpověď byla takovou studenou sprchou nejenom pro matku a bratry, ale patrně i pro mnohé další. Ježíš tak dává najevo, že rodina v tom našem lidském slova smyslu pro něho není tím nejpřednějším. Nemá svůj život podřízený lidským vazbám. Za svoji rodinu označuje lidi shromážděné okolo něho. Jeho rodinou je ten zástup, který tu stojí nebo sedí a naslouchá mu. To je jeho rodina, jeho matka a bratři a sestry. Jako rodinu jmenuje společenství, které je postaveno na vazbách víry. Rodinou je společenství spojené vírou a mocí Ducha svatého.

Jistě mu nejde o to rozbíjet rodinné vazby. Takové jeho nové učení plné moci není. Přetvořit Boží řád, ve kterém už na počátku Pán Bůh stvořil muže a ženu dohromady jako člověka, jako svůj obraz v tomto světě, to Ježíš nechce. Smyslem odpovědi je naznačit, ukázat posluchačům i nám, jak důležité je církevní společenství. Mělo by mít pro život člověka minimálně podobnou hodnotu jakou má lidská rodina. Je nám všem jasné, že bez rodiny by mnoho a mnoho věcí bylo daleko těžší a složitější. A některé by možná ani nešly nebo vůbec nebyly. Výchova dětí, vzdělávání, hodnotový žebříček, utváření si názorů, vyrovnávání se s těžkostmi a obavami, samota, nebo výhled do budoucnosti, to všechno by nešlo bez rodinného života. Rodina opravdu velice často bývá bezpečným a klidným přístavem, kde člověk může vydechnout od náročných úkolů a načerpávat nové síly. Bez rodiny bychom možná v tomto světě ani nepřežili. 

Na takové rovině by tedy mělo stát společenství církve, společenství Ježíšových následovníků. Takovou důležitost, závažnost by měla mít pro člověka, který uslyšel a přijal povolání následovat Krista. A tak by měl hledět i na všechny další, kdo jako on věří v trojjediného Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Měli bychom si uvědomovat, že církev, v tomto případě tento sbor ve kterém žijeme a který společně tvoříme, že církev má mít jak atmosféru tak i charakter rodiny. Rodina nemůže být funkční například bez naprosté otevřené vzájemné důvěry. Stejně tak je to v církvi, že důvěra má být naprostá. A církev, sbor by měla být takovým místem, kam se člověk rád vrací, protože mu tam je dobře uprostřed toho zvláštního Společenství víry. A může tady očekávat podporu, pochopení i pomoc při řešení nejrůznějších životních okamžiků, ať radostných nebo smutných. Taky ohleduplnost a velkorysost od druhých. Může se spolehnout, že ho rodina církve nenechá na holičkách, ale bude s ním a ponese s ním jeho starosti i radosti jak v modlitbách, tak třeba i v těch financích. 

Co je asi nejvíc důležité - v téhle rodině člověk nachází pochopení pro svoji víru v Krista, ve spasitele Pána Ježíše. To je něco, co nejen tento svět, ale někdy ani jeho vlastní rodina, ti jinak nejbližší, nemusejí vůbec chápat a brát vážně a přijímat. Naopak církev je tím místem, kde se mu dostává plného „zaopatření“ ve věcech víry. Vyučování, modlitební podpora, skutky lásky, s tím i mnohým dalším může člověk počítat od svých sester a bratří, od jeho rodiny víry. Takové by mělo být společenství církve, sboru, těch, kdo naslouchají Ježíšovým slovům a touží podle nich žít. Amen. 

MODLITBA

Nebeský náš Otče. K tobě se obracíme se všemi našimi díky i prosbami. Vždyť ty vidíš, co se v nás odehrává. Víš, kdy v nás vítězí příslušnost k církevní rodině a kdy naopak podléháme hříšnému světu. Dej nám společnou víru a věrnost tvému svatému jménu. Amen.