MARKOVO EVANGELIUM 6,45-52

45Hned na to přiměl Ježíš své učedníky, aby vstoupili na loď a jeli napřed na druhý břeh k Betsaidě, než on propustí zástup. 46Rozloučil se s nimi a šel na horu, aby se modlil. 47A když nastal večer, byla loď daleko na moři a on jediný na zemi. 48Spatřil je zmožené veslováním, neboť vítr vál proti nim; tu k nim před svítáním kráčel po moři a chtěl jít dál kolem nich. 49Když ho uviděli kráčet po moři, vykřikli v domění, že je to přízrak; 50všichni ho totiž viděli a vyděsili je. On však na ně hned promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ 51Vstoupil k nim na loď a vítr se utišil. I byli celí ohromení úžasem. 52Nepochopili totiž, jak to bylo s chleby, neboť jejich mysl nebyla vnímavá.

Milé sestry a milí bratři v Kristu.

Představa, že bych se člověk sebral a šel po hladině na druhou stranu řeky nebo rybníku se nám zdá nesmyslnou. Všichni z hodin fyziky víme, že tohle není možné. Víme to i z vlastní zkušenosti. Že po vodě se prostě chodit nedá. Jen když voda zmrzne na led.

V Palestině ale nemrzne. Pro člověka helenistické doby představa chůze po vodě zas tak nemyslitelná nebyla. Tehdejší člověk si zázraky spojené s božstvy či jinými mocnostmi dovedl představit. Vyprávění o zázracích můžeme nalézt v helenistické literatuře, v literatuře Orientu, v indické literatuře, ve vyprávěních o Buddhovi. Tehdejší člověk nebyl svázán vědeckými poznáními. Možná měl i mnohem bujnější fantazii než máme my. Věřil na moci, které mohou události v našem světě utvářet podle sebe. Jako tomu je ve starozákonním vyprávění o Elíšovi.

Markem vyprávěný příběh není jen o Ježíšově procházce po hladině Genezaretského jezera. Navazuje na předchozí příběh o zázračném nasycení pěti tisícového zástupu pěti chleby a dvěma rybami. Z toho mála se všichni najedli a sebralo se ještě dvanáct košů drobků. A po téhle zvláštní události přichází jiná. Nejprve však Pán Ježíš propouští své učedníky. Trochu překvapivě, protože to oni naléhali na Pána Ježíše, aby honem propustil zástupy s blížícím se večerem. Teď však právě je posílá na lodi přes jezero na druhý břeh. Je zajímavé sledovat jak se Markovi vyprávění pěkně váže na sebe. Nejprve jsou učedníci vysláni vždy dva a dva, aby po okolních vesnicích zvěstovali evangelium a vyháněli zlé démony a pracovali sami na poli zvěstování evangelia. Vracejí se do situace, kdy je kolem Pána Ježíše tolik lidí, že ani nemají čas si spolu pohovořit a najíst se. Na pustém místě ale také nemají klid a dochází tu k zázračnému nasycené celého zástupu. Učedníci přijímají od Ježíše nalámané chleby a ryby a rozdávají je ostatním. Jsou těmi, přes které k lidem přicházejí dary od Pána Ježíše. Jsou spojnicí mezi Ježíšem a člověkem, mezi evangeliem a vírou. A pak jsou najednou posláni na druhý břeh jezera. Asi nemusí být nutně úplně u všeho, co Pán Ježíš koná. Jeho dílo není vázáno jen na některé lidi. Nebo jen na pozemskou církev. Duch přece vane jak chce. Mnoho z jeho díla se může dít i mimo církevní strukturu. Je to něco, na co máme také pamatovat. Ježíšovo dílo nemusí být svázáno pouze s církví. My máme být těmi, kdo jsou vysláni zvěstovat evangelium. Vyzývat: ,Čiňte pokání neboť se přiblížilo království nebeské‘. To je poslání církve. S vědomím, že Pán si ke službě používá kohokoliv chce. A mnoho z jeho díla se děje skryto. Nevíme ani netušíme, co všechno se stává z Božího rozhodnutí. Je to něco, co se musíme naučit přijímat a děkovat za to. Protože nás Pán Ježíš podporuje všemožnými způsoby. Ačkoliv se nám třeba v dnešní době zdá, jak moc je tato společnost ateistická, kolik nejistoty máme před sebou, není třeba se kvůli tomu trápit. Měli bychom mít na paměti, že v tomto světě se neděje nic jen samo od sebe a bez vědomí Stvořitele. Přicházející těžkosti jsou zkouškou pro věrné.

Možná, že ta situace na Genezaretském jezeře se také dá vnímat jako zkouška. Ve které je třeba prokázat důvěru v moc Pána Ježíše. Učedníci  se plaví napřed na lodi přes noční jezero. Už to, že je Pán Ježíš vyslal samotné do temnoty na jezero, už tohle byla zkouška. Zkouška poslušnosti. Poslechnou svého Mistra a vydají se na cestu, jak si to on přeje? Podle všeho to tak bylo. Není tu psáno, že by se vzpírali. I když to pro ně nemuselo být snadné. Jsou sami a Ježíš zůstal na břehu s těmi zástupy. Zajímalo by mě, zda učedníkům vrtala hlavou otázka: Jak se Ježíš za nimi dostane na druhou stranu, když přece loď mají oni? A vzdalují se s ní stále dál od břehu na kterém zůstal Pán Ježíš. Už tohle může být zkouškou jejich důvěry a poslušnosti. Vykonat to, co jim bylo uloženo. Dostali nějaké poslání a to mají naplnit. I když jeho smysl úplně nechápou. Co je vlastně důvodem toho, že mají jet napřed a Ježíš zůstane na břehu? Odpověď můžeme najít ve zprávě, že Pán Ježíš šel na horu, aby se modlil. Chce se sám modlit. V evangeliích je i několik dalších podobných zmínek, že Pán Ježíš čas od času vyhledával samotu, aby se modlil. Určitě to byly i chvíle odpočinku, uklidnění a odpočinutí od zástupů, které se kolem něho stále vyskytovaly. I všech těch nejrůznějších otázek a starostí a proseb, které se na něho vytrvale valily. To je jeden z možných důvodů. Podstatnější je ale jeho modlitební rozhovor s nebeským Otcem. Tedy soukromá, osobní, intimní modlitba. Taková, ve které pak člověk může vyslovit opravdu úplně všechno. I to, co by nikdy nikomu z lidí nesvěřil. Ale tady v takové chvíli je to možné, protože Pán Bůh přece o nás ví úplně všechno. Tak mu stejně nemůžeme ze svého života nic zatajit. A soukromá modlitba dává možnost se ke všemu doznat a vyznat to, prosit o odpuštění, litovat, úpět a naříkat. Prosit o novou víru a sílu, o odvahu jít dál, o dar Ducha svatého, aby mě dobře vedl. Zmínky o Ježíšových modlitbách na opuštěných místech jsou tak trochu i návodem pro nás. Jako chceme následovat Pána Ježíše v mnohém jiném, máme ho následovat také v tom, že si uděláme čas na tichou modlitbu. Že jí dáme ve svém životě místo. Tady vidíme a poznáváme, že to tak má být, že modlitba je a zůstává důležitá. Je to podstatná součást života věřícího člověka. Vedle společných veřejných modliteb při shromážděních máme pamatovat i na své osobní modlitby. Na rozhovor s naším nebeským Otcem.

S postupující nocí nastává zajímavá situace, kdy učedníci jsou v lodi daleko na vodě a Pán Ježíš jediný je na zemi. Marek to tady vypíchne, abychom si právě tuhle skutečnost dobře uvědomili. A možná si položili onu otázku: Jak se teď Ježíš dostane za nimi na druhý břeh? Podle Marka vlastně docela snadno. Kráčí za nimi po hladině jezera. Dokonce je dožene a chce kolem nich jít dál. Protože učedníci už nějak nemohou. Jsou zmožení náročným veslováním proti větru. Nevím přesně, jestli se to dá vykládat třeba i jako ukázka toho, že bez Ježíšovy podpory se jakékoliv naše snažení stejně obrací jen v marnost. Končí v temnotě a beznaději, která už nikam dál nevede. Nikam se nehýbe. Nebo jako ukázka toho, že k dobrému konci díla se můžeme dostat pouze a jedině s Pánem Ježíšem. A možná by se to dalo dotáhnout i k tomu, že naše spasení, vyvedení či vysvobození z temnoty smrti, z toho marného a nikam nevedoucího snažení je možné jedině a pouze skrze naši plnou důvěru v Krista. V toho, který za nás vydal svůj život jako oběť a pro naši nadějnou budoucnost překonal láskou moc smrti. Je docela dobře možné, že i tahle rovina se v příběhu o Ježíšově chůzi po vodě vyskytuje. Je tu pro nás uschovaná.

I když jsem říkal, že si tehdejší člověk dokázal představit zázraky, přesto se učedníci při spatření Pána Ježíše kráčejícího po hladině vyděsí. Vykřikli v domnění, že je to přízrak, protože ho ve tmě nepoznali. Přízrak je něco, co se vymyká všem pozemským kategoriím a pojmenováním a zařazením. Vnímal bych to jako něco děsivého, nebezpečného i ohrožujícího. S čím si člověk neví rady. Nejen kam to zařadit, ale i jak se tomu vůbec postavit. Jak jednat, chovat se. Co očekávat a jak vůbec reagovat. Učedníci tu nejasnou postavu mohli vnímat jako cosi, co si teď pro ně jde a stáhne je to s sebou do těch temných a studených hlubin pod nimi. Strhne je to do naprosté beznaděje, ze které není záchrany. Možná, že v nějaké takovéhle rovině vnímali učedníci nejasný přízrak, který se k nim blížil po jezerní hladině v době těsně před svítáním. V době, kdy už začíná být trošku vidět, ale ještě není dost jasno na to, aby člověk poznal. To všechno dohromady učedníky vyděsilo. Vyčerpání z marného nočního veslování, ranní šero, pustota vodní hladiny a nejasná postava před nimi. Vůbec se jim nedivím, protože něco takového by asi vyděsilo leckoho.

A protože učedníci jsou tak vyděšen z toho všeho, zůstává Pán Ježíš s nimi. Nešel už dál, ale vstoupil k nim na loď, utišil vítr a vrátil jim jistotu. Naději, že to všechno dobře dopadne. Doplují bezpečně ke břehu a bude zase dobře, když je teď jejich Mistr zase s nimi. Tuhle jistotu totiž nějak cestou ztratili. Jistotu, že bude dobře, i když s nimi jejich Mistr právě teď viditelně a hmatatelně není. Zkouška mohla být právě v tom, že se měli naučit důvěřovat a věřit svému Pánu i v situaci, kdy jsou zdánlivě opuštěni. Ztraceni v tom širém světě, který je plný všelijakých mocí a sil. Ať už pozemských nebo nadpozemských. Nemáme se však nechat zmást pocitem, že jsme sami. I když situace pro člověka, nebo pro církev, vypadá i hodně špatně a zoufale, nejsme sami. Pán Ježíš si nás nachází, protože s námi chce být. Chce nás provázet, doprovázet, podporovat nás, posilovat, pomáhat nám. Proto přišel do tohoto světa. Abychom my všichni, aby každý z nás jednotlivě nebyl nikdy sám. A nemuseli jsme propadat beznaději a zoufalství z toho, že už nemůžeme dál. Nejsme sami, nejsme opuštěni. Pán Ježíš je s námi z lásky, kterou nám mnohými způsoby projevuje a kterou nás zahrnuje. Stačí tomu věřit a důvěřovat, doufat v něho a ani temnota, ani hlubina, ani hřích a smrt nemohou člověka navěky pohltit. Nade vším vítězí zmrtvýchvstalý Kristus a jeho láska a milosrdenství. Taková je naše naděje. Amen.

MODLITBA

Pane Ježíši Kriste. Děkujeme, že smíme žít v jistotě. Vždyť ty s námi jsi po všechny dny až do skonání světa. Ve svém svatém Duchu, ve slově, v lásce a milosti, kterou nám tolika způsoby projevuješ. V každém shromáždění tvé církve můžeme nacházet ujištění, že tu jsi mezi námi a bude to tak vždycky. Stačí tomu věřit a můžeme z toho čerpat. Amen.