MATOUŠOVO EVANGELIUM 6, 9 – 10

Milé sestry, milí bratři, včera při biblické hodině jsme pokročili v probírání Kázání na hoře. A jak se stalo zvykem, nedělní zamyšlení na to navazuje. Ovšem nezůstaneme u probraného textu, nýbrž vezmeme část Modlitby Páně. Ta je vzorem modlitby. Ukazuje nám především to, jak se modlit, nikoliv co se modlit. Není jediným možným obsahem modlitby, jen nám říká, oč v modlitbě jde, nebo lépe o co má jít! O co se máme snažit. Modlitba není odříkáváním nějakých přání, případně chval do větru, je to rozhovor s Bohem a tak začínáme oslovením „Otče náš“. Je to důvěrné oslovení, protože ten, s kým jdeme mluvit, není nám cizí. Mluvíme se svým Otcem, který nás zná od našeho dětství, proto nemáme před ním tajemství. Nemáme co skrývat. Ví o nás, a dokonce ví předem, s čím přicházíme. Můžeme odhodit masku a nic nepředstírat. Bohu můžeme říct všechno, vždyť je to náš Otec. Zná své děti lépe než kdokoliv jiný. „Otče náš“ není jen vhodným začátkem modlitby, je také výzvou, abychom se modlili odevzdaně a otevřeně. On je prostě náš. V modlitbě voláme ke svému.

K této odevzdanosti a otevřenosti se přidává „na nebesích“. Takže je to tvůj Otec, nikdo cizí. Je ti blíž, nejblíž, jak si jen umíš představit. Ale člověče, pozor, převyšuje Tě, je na nebesích. Toto na nebesích je někdy zrádné. Může se zdát, že ten Otec je příliš daleko, vždyť nebesa si neumíme ani představit. Sotva ho tušíme v nepoznaném koutu nekonečného vesmíru. Můžeme se proto domnívat, že je mimo náš dosah. Opak je pravdou. Nebesa nejsou jen místo, kde se Bůh nachází, nýbrž je to především kategorie Boha. Je to kategorie vyšší moci, která nás obklopuje a zároveň nás přesahuje. Víme, že Bůh skrze Ježíše Krista sestoupil k nám, a skrze Ducha svatého pobývá s námi. Bůh v nebesích není mimo náš dosah. Neplatí, co např. zpívá jeden konžský zpěvák, cituji: „daleko od země Bůh neslyší moji modlitbu, hlas se ztrácí ve shluku letadel a raket, jelikož vzdálenost mezi zemí a rájem je příliš velká.“ Toto o Bohu opravdu neplatí. Ztotožníme-li ráj s nebem, pamatujme, že biblický ráj není umístěn prostorově mimo zemi. Adam a Eva byli vyhození z ráje zemského, jiný není. V důsledku je to vlastnost života v nejtěsnější blízkosti Boha.

Podobně je to s nebesy. Není to nutně prostor vysoko nad zemí, ale charakter Boží moci. Jak říká pan docent Jiří Mrázek, když se nějaké rozhodnutí přijme na nejvyšších místech, neznamená to, že bylo učiněno na nějakém kopci. Takhle se prostě vyjadřuje hierarchie moci. Otec na nebesích je Otec, který nemá sobě rovného. Nemá konkurenci, nepodléhá žádné jiné moci, žádné kontrole. Je v nebesích a je s námi zároveň. Proto stojí za to se k němu modlit. Stojí za to se na něho obrátit. Slovy na nebesích nám Pán Ježíš říká, že Otec, ke kterému se modlíme, je nesrovnatelně mocný. Je nejvyšší instancí. Náš otec představuje nejvyšší moc. Řečeno slovy filosofického racionalismu, Bůh je mocná bytost, nad kterou není možné myslet jinou mocnější. Je to strop.

„Posvěť se jméno tvé“ - tato prosba je zvláštní. Boží jméno je přece posvěcené, je svaté. Přesto Pán Ježíš říká, abychom v modlitbách prosili Boha, aby posvětil svoje jméno. Rozumějme, my lidé svým životem neděláme Bohu čest. Jeho jméno spíš špiníme, nejsme věrnými dětmi svého nebeského Otce. Svou malověrností Boha zpochybňujeme. Proto je to na samotném Bohu, aby posvětil svoje jméno. Aby napravil naše chyby, a aby se očistil ve skleslém světě, který jej obviňuje ze všeho možného i nemožného. Na světě se děje mnoho zlého a podle nás se ho dopouští Bůh. Zapomínáme, že přímým aktérem je sám člověk. Ten místo pokání radši zapírá, že za něco může. Člověk není schopen nést kritiku a napravit své chyby. Radši alibisticky hledá chyby mimo sebe, a troufale je nalézá i u Boha, kterého obviňuje z vlastní lidské neschopnosti. A Pán Bůh je velkolepý gentleman. Posílá svého Syna, který na sebe bere naše hříchy. I letos, i v tomto čase adventním Pán Ježíš znovu přichází. Ten jediný nevinný, který za nic nemůže, přichází, aby byl za nás a námi obviněný. Přichází s cílem vstoupit do každého lidského srdce. Chce v nás vzbudit lásku. Chce v našich srdcích zasít semínko Božího království. Proto nás učí v modlitbě prosit „přijď království tvé.“

To je to nejdůležitější, zvlášť v den první adventní neděle: „přijď království tvé.“ To je podstatné. O to jde především, o hledání Božího království, o návrat do ztraceného ráje, do stavu nenarušeného lidstva, žijícího ve svornosti, upřímnosti a vzájemnosti. V modlitbě si říkáme o čistý vztah mezi námi a Bohem. Poté, co si Bůh očistí, posvětí jméno, chce najít trvalé místo v našich srdcích, v naší mysli. Chce se uvelebit v našem světě. Nabízí přímo kralování, které vytěsní lidskou zvůli. Obviňujeme Boha, jenž vůbec nekraluje. Ve světě, v našich životech vládne někdo jiný. Jsme pod vládou jiných mocností. Jestli chceme posuzovat Boha, jak vládne, dříve než jej z něčeho obviníme, pusťme ho ke slovu. Svěřme mu vládu. Dejme mu prostor v našich životech, ve svém společenství, v celém světě, a pak posuďme.

Boží království nastává tam, kde panuje nepodmíněná láska, kde je svornost, všímavost atd. Jako Kristovým poddaným nestačí nám říci jen „přijď království tvé“ a jít dál. Zastavme se u toho a přemýšlejme hlouběji, co nám vlastně Pán Ježíš tímto říká! Proč nám doporučuje takto prosit? Spokojíme se s tím, že to království přijde na konci času? Že advent je jenom připomenutím předešlého příchodu Ježíše na svět a připomenutím slibů, že zas přijde? To je málo. Hodně málo i pro skromné. A v tomto věřící člověk nemá důvod být skromný. Prosba „přijď království tvé“ je aktuální, není o budoucnosti, nýbrž o přítomnosti. Není tomu tak, že to království má nastat, až Bůh bude chtít, někdy ve velmi vzdálené budoucnosti. Bůh chce, na tahu jsme my, čeká se na nás, abychom také chtěli. A zdá se, že také chceme. Proto se modlíme „přijď království tvé“, prostě teď a pokaždé, když to říkáme. Jenže... Jenže! Víme vůbec, co říkáme? Nezapomínáme na to, že v Modlitbě Páně jde skutečně o prosbu a nejen o obohacení naší bohoslužební liturgie a jiné meditační chvíle? Chápeme vůbec to naše chtění Božího království? Jdeme tomu vstříc? Jsme připravení být součástí onoho království? Asi ne. Pokud nedojde k pochopení základních principů Božího království, pokud nedojde k proměně člověka, ke hnutí mysli, marně budeme volat, přijď království tvé. Pokud budeme takto volat, ale odmítáme tu vnitřní proměnu, po které volá Duch Boží, pokud budeme takto volat, ale zůstáváme na svých pozicích bez zájmu o vstřícný krok, naše modlitba bude jenom liturgický úkon.

Známe ten pocit viny, když při bohoslužbách náhodou zapomeneme na Modlitbu Páně. Doprovází nás pocit, že jsme něco zpackali. Že bohoslužby nebyly pravými bohoslužbami. Ale právě tehdy Bůh ví, co jsme chtěli v modlitbě říct a neřekli. A skutečně zpackaná Modlitba Páně je taková, která je pečlivě přednesená jen jako liturgická povinnost, zatímco její poselství zůstává němé. Myslím si, že Boží království, stejně jako nebesa, a také vysněný ráj nejsou hudbou budoucnosti. Snad si nemyslíme, že nás Pán Ježíš nechává odříkávat dva tisíce let "přijď království tvé", abychom se jednou bůhví za kolik miliard let konečně dočkali. Věřím, že to Pán Ježíš myslí aktuálně, aby se v našich životech uplatnily zásady Božího království. To jest láska, spravedlnost, upřímnost, otevřenost, lidskost.

Aktuálnost této prosby je podtržená další myšlenkou: "Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi." Děj se tvá vůle, Bože, teď hned. Obecně v modlitbě hledáme Boží vůli, v jakékoliv modlitbě. Boží království se stává skutečností v životě i ve společenství jedině tam, kde se děje Boží vůle. Tam, kde člověk umí překonávat sám sebe, snaží se nevidět všechno jen podle sebe, snaží se neprosadit jen sám sebe, nýbrž umí se uskromnit a uzemnit svoje ego, nepřejícnost, nenávist, svou ctižádostivost, ješitnost, sobeckost, egocentrismus atd. Není to Bůh, kdo brání nastolení svého království, nýbrž člověk, který není připravený a nechápe, jak moc se ho to týká a co se od něho očekává.

"Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi." Na první poslech to zní, jako kdyby se vůle Boží neděla ani v nebi, a my prosíme, aby Bůh uplatnil svou vůli dokonce i v nebi. Tato zavádějící formulace je v některých jazycích více matoucí. Přesněji bychom mohli říkat "děj se vůle tvá na zemi tak, jak se děje na nebi. Je to země, která hledá vůli nebeského Otce, je to země, která se chce blížit nebi. Prostě země se může předvést jako nebe. Stačí, aby v ní vládla vůle Boží. Nebe není vzdálené, jsme jím obklopeni, vznáší se kolem nás. Stačí málo, přistane a bude naše.

Modlitba:

Hospodine, pane náš, jak vznešené je tvé jméno po vší zemi! Hledáme tě v dálce, a hle, jsi tak blízko. Voláme tě hlasitě, přitom slyšíš naše ticho a rozumíš mu. Předstíráme, že tě známe, přitom tě svými skutky přehlížíme a zrazujeme.  Bože, posvěť se jméno tvé. Chceme za Tebou, za roh, ale Ty se na nás přímo díváš. Zvedáme oči, vzhlížíme tě v nebesích a hle, klepeš u našich dveří. Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvé jméno, po vší zemi. Amen!